Jsem neutrální. Ani ano ani ne. Kdybych šel až na nejzazší okraj upřímnosti, musel bych se přiznat, že zůstávám nerozhodnut. Je to opatrnost? Abych se nerouhal, je-li Bůh, anebo abych nežil v omylu, není-li.
Vím, že lidi v nouzi se dovolávají Boha, poslední instance, která by je vyvedla z kalamity. Moje pobožná matka se přestala po válce chodit modlit do chrámu, protože viděla v Osvětimi-Březince pálit nemluvňata v osmimetrových jamách, politá naftou, jejichž umazané zavinovačky nacisté nepotřebovali, jako svršky více než milionu zplynovaných lidí, které odvážely do Německa vagony takzvané zimní pomoci.
Možná, že jsem byl stejně obojaký už ve dvaceti. V sedmnácti, v Osvětimi-Březince, jsem viděl, že ztráceli naději ti nejpobožnější. Víra jim nepomohla, spíš přitížila, protože je oslabila falešnou nadějí. V Osvětimi-Březince byla užitečnější beznaděj než naděje, protože beznaděj přiměje člověka vzít do ruky kámen nebo kousek svého osudu, zatímco naděje uniká do ztracena, nevyplněná, marná.
Rabín není Bůh, nýbrž pouhý rabín. Ale rabín, který vám ukradne poslední kousíček chleba, připomíná přinejmenším náboženství. Jistě hladem šílený rabín není vinen více, než ti, kteří ho, stejně jako miliony jiných, nechali vyhladovět k šílenství. A choromyslní nejsou zcela odpovědni za své činy, třebaže by byly nejhorší.
Arnošt Lustig
