Věřit může člověk v ledacos, třeba v konec světa nebo naopak v lepší svět.
Mnozí lidé věří, že se zlepší jejich podmínky - někdy, nějak...?
Ženy většinou věří, že muži se po svatbě změní a muži zase nějak záhadně věří v to, že jejich žena bude vypadat i po dvaceti letech manželství stále stejně. Nevadí, že on stárne. Žena to má skoro zakázáno, jinak to totiž má spočítáno. Jsou tu mladší a hezčí, ale také lačné po mužově peněžence a nedají pokoj, dokud nezruší manželovo konto. Ten pak je rád, že jej ta "stará" manželka vezme na milost. Pak si zase váží vypraného prádla, teplé večeře, klidu domova a najednou to dokáže ocenit. Ale ne každá žena je tak velkorysá, hlavně velkosrdcatá.
Říká se: "Věř a víra tvá tě uzdraví."
Něco na tom určitě je, protože člověk, který ničemu a nikomu nevěří, ten ani daleko nedojde, vlastně ani nechce. Takový člověk si chce jen stěžovat a být druhým na obtíž, no ale možná také na něco upozorňuje, jenže si toho nikdo nevšímá. Lidé totiž tíhnou zase k lidem veselým a pohodovým. Těžká věc.
Víra v Boha je hodně osobní záležitost, řekal bych, že docela intimní. Je to otázka srdce člověka, ale především rozhodnutí, za kterým si člověk stojí a za které se člověk ani trochu nestydí. Ono prostě nelze opravdu věřit a stydět se za to, snad když člověk ještě nedošel určitému poznání a úrovně.
Pokud se tam člověk dostane, cítí se opravdu velmi obdarován a začne jinak vnímat svět. Za svoji víru v Boha se vůbec nestydím, jsem naopak vděčná, že mohu být součástí "velké rodiny". Naplňuje mne to klidem a vyrovnaností, kterou žádný člověk nikdy nemůže dát.
Jistě. Člověk potřebuje lidské společenství, potřebuje úsměv, soucit, souznění, ochotné a vnímavé srdce, potřebuje také ponaučení, radu i pokárání, to patří k životu.
Víru musí ale každý cítit ve svém srdci a hlavě. Víra neznamená, že člověk všechno ví. Není také o tom, že jeden věří víc, než ten druhý a jeden chodí více do kostela a je více aktivní, to je potom nepochopení a povýšenost.
Víra je pro mne hodně osobní, je to především pokora. Pokora a úcta, úcta k člověku, lidské osobě a hlavně úcta k Bohu. Protože on mi dává sílu i naději a on je ten, který mi dává poznat, co je pokora. Kdybych si to nemyslela o druhých, tak nevím...
Je na nás, abychom stále hledali a chodili po těch správných cestách, nevyhýbali se trní, srázu ani kamení. Ne tak, jak jsem jednou někde četla, zdá se mi to výstižné.
Hledal Boha příliš vysoko a příliš daleko.
Mám ráda lidi a přála bych všem zažít ten pocit. Pocit síly, odvahy a pevné půdy pod nohama.
