NEJCHUDŠÍ LIDI  ČASTO NEMŮŽEME ZCELA ZBAVIT JEJICH STAROSTÍ, ALE TÍM, ŽE JSME S NIMI, I TO NEJMENŠÍ, CO PRO NĚ MŮŽEME UDĚLAT, MÁ VÝZNAM. MISIONÁŘ BRATR GEOFF

Správné pochopení je cesta

Cudnost.

Ve slovníku je cudnost popisována jako jedna ze sedmi ctností a vyjadřuje mravní čistotu, především však sexuální zdrženlivost. Je protikladem smilstva.

Cudnost je pojem, který byl postupem času, především lidmi, velmi zúžen a ztratil mnoho na významu. Svědčí to o malicherném myšlení lidí, kteří si představují cudnost jen jako pohlavní zdrženlivost.

Cudnost je mnohem obsáhlejší a složitější, než si lidé představují nebo chtějí představit, snad proto, že prostě mnohé nechápou a ani možná nechtějí chápat.

Proč dělat věci složitějšími, říká si často člověk. V podstatě ano, proč také ne. Ovšem jsou oblasti, kde není zjednodušování na místě.

Nejde tu jen o tělo, ale především o ducha. Člověk přeci není jen z masa a kostí.

Zde na zemi je člověk vystaven mnohým tlakům, vystaven konfrontaci se sebou samým. Snaží se o naplnění pozemských přání a předstírá. Sám sobě nejvíce.

Vyhrává sobeckost, která je člověku tak vlastní.

Člověk si jen málo dokáže přiznat. Často se špatně hodnotí a chybí mu láska. K sobě i bližnímu. Má-li rád sám sebe, pak je schopen i lásky k bližnímu.

Problém je, že opravdu jen málokdo má rád sám sebe.

Aby člověk tedy přežil, klame. Sebe i druhé. Ale ten, který došel určitého poznání a má vyrovnaný svůj vnitřní svět, ten nastoupil cestu cudnosti. Vracíme se k cudnosti.

Cudnost se zde myslí jako způsob chování člověka. Takový člověk nechce svým chováním způsobit druhému v životě škodu a zapříčinit se o jeho trápení v životě.

Zdá se to lehké, ale to je velké umění.

Všechno si můžeme vykládat různě. Ale ten, který pochopí pravý význam a který se drží jednoduché zásady – zásady lidskosti, ten nastoupil na správnou cestu a je schopen dojít. A pomůže i druhým, aby také došli.

Ježíš to vyjádřil slovy: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“


Jiné články autorky
Slova jako rána mečem

Homo homini lupus - člověk člověku vlkem
Každý ve svým ghettu
Svět chce být klamán

Rozhovor Ježíše s Buddhou

Ježíš

Získat svět a ztratit svoji duši je neduhem celého lidstva od doby, kdy se lidé poprvé pokusili získat pro sebe jméno. Byl tu způsob, který se zdál správný, ale nakonec přinesl smrt – dokonce duchovní smrt.

Buddha

Duchovní smrt, slovo Boží, odpuštění – to jsou jen berličky pro duchovně slabé. Nejsou to skutečnosti! Jsou to iluze! Musíme hledat pravdu a zbavit se klamu!

Ježíš

Souhlasím s tebou, že je třeba hledat pravdu a následovat ji kamkoliv – předpokládám, že jsi měl na mysli jak slovem, tak skutkem.

Buddha

Přesně tak. Podobné otázky formovaly celý můj život. Někdo se narodí s pohárem z poloviny plným, druhou polovinu naplní zbytkem své cesty. A za všechna jednání, každé slovo a každý skutek je třeba zaplatit.

Ježíš

Je třeba zaplatit? Jaké neúnosné břemeno kladeš na lidstvo. Jak člověk zaplatí? Čím zaplatí? Věřitel dotírá, ale nikde ho není.

Buddha

Vysvětlím to. V lidském vědomí existuje morální zákon příčiny a důsledku. Nemá to nic společného s Bohem ani s nikým jiným. Je kolektivní morální jmění, se kterým se každý narodí, je to něco, s čím nemáme nic společného. Ale současný morální úpadek člověka je výsledkem toho, jak prožije svůj život – to by mělo vést k zodpovědnosti v životě. Při příchodu na svět si každý přinese dluh někoho jiného ještě sebou a naší volbou je tento dluh zmenšit, nebo ho splatit. Základním slovem je karma – karma uplynulých životů a vlastní karma člověka. Kombinace toho, co člověk zdědil a co si přivodil sám, je jako kolo, které člověka buď převálcuje, nebo mu umožní vymanit se z jeho otáčení. Následkům svých činů neujdeme. Je tu však naděje – součet dobrých skutků člověka a také těch zlých se znovu objeví v dalším životě. Vkládáme svůj obnos na účet, ze kterého se bude čerpat ve znovu narozeném životě. Narodí se jiné vědomí s morálním vkladem sklizeným ze zadluženosti člověka.

Ježíš

Vidím, že tato rozprava bude dlouhá. Mnoho lidí žije v klamu. Smísíš-li klam s pravdou, vytvoříš ještě ničivější lež. Morálka jako odznak dosažení cíle působí nejmrtvolnější stav mysli. Morálně sebejistý člověk zlehčuje, ale chudý v duchu žije v pokoře a dosahuje svého cíle. Jeden z největších omylů, kterých se lidé dopouštějí, spočívá v tom, že vidí podobnost v nepodstatných věcech a zapomínají na zásadní rozdíl, který je v jádru věci. Vyloví z polévky komára, ale spolknou velblouda.

Buddha

Přiznám, že jsem ještě v životě nezašel do takové hloubky. Naše myšlenky jsou navenek podobné, ale jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Naše poselství se od sebe naprosto liší. Jejich původ a směřování nemají společný základ. Já říkám lidem, že se narodili s dluhem a že svým životem mohou k tomuto dluhu přidat nebo ubrat. Ty říkáš lidem, aby našli své dědictví v Bohu.

Ravi Zacharias, Rozhovor Ježíše s Buddhou


Jak ježíš, tak Buddha nám zanechali své učení. Křesťanství je náboženství založené na Bohu a jeho Slovu, které nám odkázal, buddhismus je náboženství bez Boha, přesněji řečeno je založeno na filozofii, jak může být člověk dobrý bez Boha. Získalo obrovské množství následovníků.

Obě náboženství jsou hodně odlišná, zbývá jen tolerovat se navzájem. Zastánci jednoho nebo druhého náboženství by se celý život dohadovali, které je to „pravé“ a které je lepší pro člověka.

Jsou tu ještě jiná náboženství. Nikdy bychom neskončili v debatování o tom, které je to správné. Pro někoho vůbec žádné.  

A tak je asi lepší a rozumnější nechat žít i ty druhé, nevnucovat jim svoje názory a myšlenky, svoje vidění světa.

Nejhorší formou je fanatismus. Tam už není žádný prostor pro chápání. Fanatismus je hrozbou a nemá s žádným náboženstvím nic společného.

Žít a nechat žít. Respektovat se navzájem bez ohledu na rozdíly, národnost, náboženství...


Jiný článek
Radost a vděčnost

Milosrdenství a dobro. Lidé jsou někdy v konání milosrdenství a dobra tak zapálení, že nevnímají život, jaký je a opíjejí se představou ráje. Je v tom velké nedorozumění...

Toto přikázání, které ti dávám, není vysoko nad tebou ani daleko od tebe. 
 
Není ani v nebi, že bys mohl říci: „Kdo z nás může vystoupiti do nebe, by je k nám snesl, abychom je slyšeli a skutky plnili.“

Není také za mořem, aby ses vymlouval a řekl: „Kdo z nás bude moci přeplavati se za moře a donést je až k nám, abychom je mohli slyšeti a činiti, co je přikázáno?“

Ale velmi blízko je ti řeč ta, je v ústech tvých a v mysli tvé, abys ji činil…“

5. Mojžíš 30, 11-14

Děti - jsou božím darem, požehnáním, radostí i starostí. Děti nám změní život od základů.

Nastavují nám zrcadlo. Život bez dětí nás ochuzuje, pokud nejsme natolik silní, abychom dokázali žít pro jiné, oddat se někomu a něčemu. Může to být krásné. Stejně jako krásně a naprosto bezpodmínečně se dokázala o děti starat Matka Tereza. Člověk musí být opravdu velmi silný, aby tohle dokázal. Mnohdy jsme unaveni výchovou dětí, ovšem naše investice do nich se nám stonásobně vrátí. Co vložíme, to jednou dostaneme. Děti jsou pokračování rodu, ale především bytosti, které nám byly svěřeny do péče. Nejsou naším majetkem. Je třeba být vděčný, je třeba děkovat a prosit, aby naše ruce byly vedeny tak, aby vzniklo krásné dílo.

Memorandum dítěte

Nerozmazlujte mě. Vím velmi dobře, že nemusím dostat všechno, co chci. Jen vás zkouším. - Nebojte se být na mě rázní. Mám to raději. Umožňuje mi to vědět, na čem jsem. - Nepoužívejte vůči mně násilí, to mne učí, že se všeho dá dosáhnout silou. - Neprotiřečte si, to mne mate a nutí uhýbat. Nedávejte sliby, možná je nebudete schopni dodržet a to by podkopalo moji důvěru ve vás. Nedejte se nachytat na mé provokace, když říkám a dělám něco jen proto, abych vás rozzlobil. Jinak se budu snažit o víc vítězství“. – nebuďte zklamaní, když říkám, že vás nemám rád. Nemyslím to tak, chci jen, abyste cítili lítost nad tím, co jste mi udělali. – Nesnažte se, abych se cítil menší, než jsem. Budu na to reagovat tím, že se budu chovat jako „velké zvíře“. – Nedělejte za mne věci, které jsem sám neudělal. Cítím se potom jako dítě a budu mít tendenci nechat si od vás i nadále sloužit. – Nepřipusťte, aby se mým zlým návykům věnovalo příliš pozornosti. To mě jen povzbudí, abych v nich pokračoval. – Nenapomínejte mne před lidmi. Budu lépe reagovat, když mi povíte své připomínky mezi čtyřma očima. – Nesnažte se diskutovat o svém chování, když konflikt ještě trvá. Moc vás totiž neposlouchám. Nechme to na později. – Nesnažte se mi dělat kázání. Byli byste překvapeni, jak dobře vím, co je dobré a co špatné. – Nesnažte se, abych cítil, že moje chyby jsou hříchy. Musím se učit chybovat, aniž bych měl pocit, že tím nejsem dost dobrý. – Nerýpejte do mne. Budete-li to dělat, budu se bránit tím, že se budu tvářit, jako bych byl hluchý. – Nechtějte, abych vysvětloval svoje chování. Někdy doopravdy nevím, proč jsem co udělal. – Nevychvalujte příliš moji pravdomluvnost. Často se ze strachu uchyluji ke lži. – Nezapomínejte, že rád experimentuji. Učím se tím, takže to, prosím vás, snášejte. – Nechraňte mě před důsledky mých činů. Potřebuji je poznat z vlastní zkušenosti. – Nevěnujte příliš pozornost mým zdravotním problémům. Mohl bych si zvyknout, těšit se z nemoci, věnujete-li mi při ní nadbytek pozornosti. – Neodbývejte mě, když kladu přímé otázky. Budete-li tak činit, zjistíte brzy, že se již neptám (a hledám informace někde jinde). – Neodpovídejte na „bláznivé“ anebo bezvýznamné otázky. Chci jen, abyste se mnou zabývali. – Nenaznačujte, že jste perfektní nebo neomylní. To by na mne kladlo příliš velké požadavky. – Nebojte se, že se mnou trávíte příliš málo času. Počítá se, jak jej spolu trávíme. – Nechci, aby moje obavy vzbuzovaly vaši přehnanou starostlivost. Mohl bych se bát ještě více. Ukažte mi raději projev odvahy. - Nezapomínejte, že se mi nemůže dařit bez vašeho velkého pochopení a povzbuzování. Na pochvalu, i když je poctivě zasloužená, někdy zapomínáte, na pokárání však ne. – Zacházejte se mnou jako se svým přítelem. Potom i já budu vaším přítelem. Zapamatujte si, že se víc naučím, budete-li mi vzorem, než budete-li mi kritikem. – A kromě toho: miluji vás, milujte i vy mě…

Neznámý autor

Víra

Věřit může člověk v ledacos, třeba v konec světa nebo naopak v lepší svět. 
Mnozí lidé věří, že se zlepší jejich podmínky - někdy, nějak...?
Ženy většinou věří, že muži se po svatbě změní a muži zase nějak záhadně věří v to, že jejich žena bude vypadat i po dvaceti letech manželství stále stejně. Nevadí, že on stárne. Žena to má skoro zakázáno, jinak to totiž má spočítáno. Jsou tu mladší a hezčí, ale také lačné po mužově peněžence a nedají pokoj, dokud nezruší manželovo konto. Ten pak je rád, že jej ta "stará" manželka vezme na milost. Pak si zase váží vypraného prádla, teplé večeře, klidu domova a najednou to dokáže ocenit. Ale ne každá žena je tak velkorysá, hlavně velkosrdcatá.


Říká se: "Věř a víra tvá tě uzdraví."

Něco na tom určitě je, protože člověk, který ničemu a nikomu nevěří, ten ani daleko nedojde, vlastně ani nechce. Takový člověk si chce jen stěžovat a být druhým na obtíž, no ale možná také na něco upozorňuje, jenže si toho nikdo nevšímá. Lidé totiž tíhnou zase k lidem veselým a pohodovým. Těžká věc.

Víra v Boha je hodně osobní záležitost, řekal bych, že docela intimní. Je to otázka srdce člověka, ale především rozhodnutí, za kterým si člověk stojí a za které se člověk ani trochu nestydí. Ono prostě nelze opravdu věřit a stydět se za to, snad když člověk ještě nedošel určitému poznání a úrovně.


Pokud se tam člověk dostane, cítí se opravdu velmi obdarován a začne jinak vnímat svět. Za svoji víru v Boha se vůbec nestydím, jsem naopak vděčná, že mohu být součástí "velké rodiny". Naplňuje mne to klidem a vyrovnaností, kterou žádný člověk nikdy nemůže dát. 


Jistě. Člověk potřebuje lidské společenství, potřebuje úsměv, soucit, souznění, ochotné a vnímavé srdce, potřebuje také ponaučení, radu i pokárání, to patří k životu. 


Víru musí ale každý cítit ve svém srdci a hlavě. Víra neznamená, že člověk všechno ví. Není také o tom, že jeden věří víc, než ten druhý a jeden chodí více do kostela a je více aktivní, to je potom nepochopení a povýšenost.


Víra je pro mne hodně osobní, je to především pokora. Pokora a úcta, úcta k člověku, lidské osobě a hlavně úcta k Bohu. Protože on mi dává sílu i naději a on je ten, který mi dává poznat, co je pokora. Kdybych si to nemyslela o druhých, tak nevím...


Je na nás, abychom stále hledali a chodili po těch správných cestách, nevyhýbali se trní, srázu ani kamení. Ne tak, jak jsem jednou někde četla, zdá se mi to výstižné.


Hledal Boha příliš vysoko a příliš daleko.


Mám ráda lidi a přála bych všem zažít ten pocit. Pocit síly, odvahy a pevné půdy pod nohama.